PERSEUS PS

Liberec - Chrastava

Dopejsek č.2/2006

Jarňásky 2006 očima účastníků z řad vedoucích
Tentokrát Rolf
Nechci se vyjadřovat ke všemu. Snad jen k tomu, že jsem si ověřil - účast alespoň tří vedoucích je u takto malých dětí nutná a opravdu se nenudí. Tím dávám za pravdu Petře-Tůtě, která tento požadavek uplatňovala už před táborem.
Pak bych zmínil ještě pondělní výpravu do Markvartic a přilehlého okolí, která se mi moc líbila /nádherné počasí, zajímavé severské pláně, plno her - některých jsem se účastnil i já př. válení sudů, …/. Na výletě mne ke konci napadaly nebezpečné blechy /Eliška, Kačka a občas Terka/, naštěstí /čímž jim dodatečně děkuji/ jsem měl k dispozici likvidační četu: Raid /Víto/ Biolit /Petr/ a hlásič útočících blech - Alarm /Vojta/.
Adamovi sedmnácté šmoulozrozeniny. Podvečer vrcholí. Mravča velí nástup. Adam jakoby nic netuší. Teď to propukne!
Chvějící se Šmoulí modrý i banánový pudink je pompézně nesen do slavnostní auly. Jak si dobrý pozorovatel všimne - jsou v něm zapíchány zkrácené špejle s papírovými mrkvemi /Adam je vegetarián/ a na nich jsou jména účastníků tábora. Je jich však sedmnáct? Nevím. Za to uprostřed je jediná, ale sedmnáctá svíčka, jejíž jasně hořící plamen osvěcuje toto umělecké dílo - Pudink s velkým "P". Koncentrované potravinářské barvivo vykonalo své, ani lakovat nebylo potřeba, jak se ten skvost leskne, jistě i chutnat bude modře. Adam hrdě vytahuje svůj zánovní bagr /lžíce hamounka/ a noří ji po držadlo do modropudinku. Nabírá a odtrhuje část vazné hmoty. Vkládá do úst a polyká. Jednou, dvakrát, potřetí a dost /obrázek Šmouly Adama Mlsouta a jeho modrého poděšení najdete v barevné příloze/.
Nyní nastává čas královského dělení. Někteří ochutnávají dobrovolně ze zvědavosti. Jiní se bojí a utíkají. Dlouhonohý Adam je stíhá a je neúprosný ….
I na mne se dostalo a to jsem nebyl ani dobrovolník a ani jsem nezdrhal. Zajímavá chuť výkonného modrého barviva se snoubí s příchutí banánu v nepopsatelné harmonii chutí, úplné AMAROUNY. Ano! Ani Amarouny by se za tuto vzácnou a ojedinělou chuť nemusely stydět. Druhý den jsem ho potkal u postelí, seděl zamlkle na talíři - opuštěný a rozbředlý pudink. Část z něj byla rozteklá a tvořila modrá jezírka a laguny. Adam o svého modrého přítele nejevil zájem, přesto si ho ode mne převzal. Už ho nikomu nenabízel. Po chvíli se Adam odhodlaně zvedl. Zamáčkl slzu z očka a důstojně odkráčel se zbytkem pudinku na jeho poslední pouť směrem k venkovním kadibudkám. A to je konec modré lehce přibarvené /asi jako ten pudink/ pohádky.
Jenom jedno mi teď vrtá hlavou a způsobuje neznatelnou vrásku na čele. Co Adam dostane ke svým příštím osmnáctinám? Budeme muset ještě dlouho a kvalitně přemýšlet!

Bleší cirkus aneb jak na blechy
Začátky v oddílu nebývají jednoduché pro děti ani pro jejich vedoucí. Je to takový roj neustále se pohybujících se blech, které nelze zvládnout, upoutat jejich pozornost, ztlumit, ….navíc ty blechy neposlouchají důležité informace a z toho vznikají zmatky.
Pak se stane, že některé blechy přijdou na sraz na vlakové nádraží místo autobusového, přestože na tento fakt vedoucí několikrát důrazně upozorňovali na oddílové schůzce. Nemluvě o tom, že to blecha má napsané na lístečku. Naštěstí jsou ve hře i obětaví rodiče a problém se vyřeší.
Vedoucí blecha má umravňující nástroje jako jsou:
- signál zvednutí ruky, který se používá při velkém a neutlumitelném hluku, znamená:zvedni ruku a přestaň mluvit /vedoucí pak konečně sdělí informaci, kterou mají šanci všichni uslyšet/
- pořadové cvičení, ranní rozcvičky, nástup oddílu, hlášení rádců, signál "Ke mně" - úkolem blech je, co nejrychleji se přiblížit k vedoucímu, který tento signál vyhlásil
- uložení tělocvičných cviků /kliky, dřepy/ při neuposlechnutí, porušení zákazu, při vyslovení sprostého slova /letošní blechy jsou v globále opravdu slušné, zde se používá zejména nelze-li uplatnit cviky nebo nefungují-li jako vyjímečná možnost i žďuchanec nebo záhlavec/. Nechce-li některá blecha v noci spát a přes upozornění budí ostatní spáče, dostane se jí individuální rozcvičky.
Ke zvláštnostem letošních blech patří poměrně dobrá poslušnost a ukázněnost na výletech a výpravách, za to na oddílovkách se občas vedoucí musí rozhlížet, zda dům, ve kterém se oddílovky zpravidla konají, ještě stojí. Další zvláštnostní blešího cirkusu je v tom, že jsme vybrali dvě statné a nejrušivější blechy /rádce/, aby nám pomáhali sestavit pořádné a kvalitní bleší představení. Jenže těmto vůdčím blechám jsme zatím nedokázali vštípit to nejdůležitější a to je zodpovědnost.
Na závěr nesmíme nevzpomenout, že správně umístěná pochvala je nad všechny tresty.

Než obléknu kroj aneb blecha bez trika a nováčkovské zkoušky
Nová blecha to nemá v oddíle jednoduché. Je samozřejmě pro ni výhodou, když je jich více a tvoří roj, ve kterém si takováto blecha může najít jinou kamarádskou blechu.
Co jsem si vytáhnul ze zápisníku nováčka: Musím seznámit a ovládat uzle základní šestky, šifru zónovou jedničku, účastnit se výprav /konkrétně přežít 3 dvou a vícedenní a 5 jednodenních výprav/,znát turistické značky pásové značení/ sestavit si KPZ a BPP - umět se v nich vyznat a používat je, dokonce bych měl umět ošetřit říznutí a popáleninu, rozdělat oheň na 3 sirky, rozeznat bezpečně 3 stromy, připravit si klacek na opékání, uříznout 2 špalky /asi pilou/ a rozštípat je, uvařit polévku z pytlíku /a to nejhorší už tam napsáno není - i sníst/.
A to v zápisníku vůbec není, že musím poslouchat vedoucí, když se mi to vymkne, tak většinou klikuji, musím mluvit slušně nebo většinou klikuji, v lese se musím chovat tiše a všímat si přírody a vedoucích nebo většinou klikuji, měl bych také znát oddílové heslo, zákon a znak. Za to všechno si po složení nováčkovské zkoušky budu moci koupit kroj, budu ho moci nosit a stanu se právoplatným členem oddílu.
Ano nová blecha to v oddílu to nemá jednoduché. Musí se podřídit určitému řádu, musí celkem účastnit se oddílového života a celkem dost chodit, musí nosit batoh, poznávat přírodu a život v ní.
Můžu však uklidnit všechny nováčky - k tomu abyste složili nováčkovskou zkoušku /i když třeba na desátý pokus/ jsou potřebné jen dvě podmínky
- projevovat zájem o činnost v oddílu /to znamená, že oddíl Tě baví/
- snaha na sobě pracovat

Jarňásky 2006 očima účastníků z řad vedoucích
Tentokrát Adam - Mr.Kvoň 0014
Jak jsme si to užívali my, starší, s vámi, mladšími?
Na letošní tábor jsem se těšil snad už měsíc nebo dva před jeho začátkem. Nejen s Mravencem jsme si připravovali hry, program, jídelníček a ještě mnoho jiných věcí. I tím jsme živili naděje na to, jak moc si tábor užijeme, jak se nám tam bude líbit, jak bude všechno pohodové, bezproblémové. Ještě více nás navnadila čtyřdenní výprava na srub k Višňové. Ta byla totiž velmi podařená, s vámi, dětmi, i s ostatními, vedoucími, jsem tam strávil velmi příjemný prodloužený víkend.
Je asi v lidské přirozenosti, že každý z nás doufá jen v to nejlepší. Jak ale praví staré přísloví, v nejlepší věřit můžeme, ale musíme být připraveni na nejhorší… nevěděl jsem, co by to nejhorší mohlo být, ale ve své mysli jsme tajně počítal s možností, že by se třeba mohlo něco špatného přihodit, že by se někdo mohl zranit nebo onemocnět nebo já nevím jak si zkazit pobyt.
Teď už sedím v teple svého domova a vzpomínám. Myslím na to, jak jsem se tam s vámi měl dobře, jak jsem si to užíval, jak… třeba jak jsem od vás k narozeninám dostal modrý pudink s papírovými mrkvemi, jak jsme proháněli Gargamela, abychom mu z krvelačných spárů vytrhli nebohého Taťku Šmoulu, jak jsme hráli vybíjenou a bílé králíky, jak jste sbírali kartičky a stavěli městečka, jak jsme měli přesolenou bramborovou kaši… (ne všechno se vždy musí podařit dokonale, ale to k tomu patří a tím je to jen a jen zajímavější) a pomyšlení na to, že budu muset zítra zase do školy, se mi skoro až příčí.
Zmínil jsem přesolenou bramborovou kaši - díky Bohu, nic horšího se nám nikomu nepřihodilo… Vím, možná nějaká ta slzička ukápla, když se vám stýskalo po rodičích, ale není se za co stydět, mnozí z vás byli poprvé na delší dobu bez rodičů, a musím vás pochválit, zvládli jste to výborně.
Nikdo z nás vážně neonemocněl, nikdo se nezranil, neotrávil se jídlem, nesekl se sekyrou, nepořezal se nožem… Až na několik drobných výjimek jste byli taky všichni hodní, poslouchali jste a pomáhali v kuchyni, nám i ostatním svým kamarádům jste taky pomáhali… pomohli jste také svým nohám, neboť dřepování je činnost velmi prospěšná a nohy posilující.
Co dodat? Asi nic… vlastně jo, jednu moc důležitou věc… Totiž: DÍKY, BYLI JSTE SUPR.

Barevná Šmoulopříloha - Šmoulové a jídlo
d_06_02_5.gif, 8 kB Všichni už známe kouzelný a tajemný svět šmoulů. Víme, kde ta malá modrá stvořeníčka žijí, jaké mají domky i jak se oblékají. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jak jedí? Podle jakých receptů vaří šmoula Kuchař. A znáte vůbec slavné šmoulí koření? Vypravili jsme se na výzvědy do kuchyně ve šmoulí vesničce, abychom zjistili, jak to tam chodí a odhalili tajemství šmouly Kuchaře, toho vždycky dobře naloženého chlapíka. Je snadné vařit podle jeho receptů, protože jsou jednoduché, zdravé a připravují se z plodů, které šmoulové sbírají v lese nebo které vypěstuje šmoula Farmář, takže i my si je lehce obstaráme v některém obchodě nebo supermarketu.
A my si pár šmoulích receptů vyzkoušíme na táborech. Uvidíte, že společné vaření bude zábava a brzy zjistíte, že když si budeme pomáhat, půjde nám práce lépe od ruky. A až se vrátíte domů, můžete maminky překvapit, takže pak určitě přimhouří oko nad trochou rozsypané mouky, pár rozlitými kapkami a nějakým ušpiněným nádobím navíc.
Příště spolu odhalíme tajemství šmoulího koření

Legenda o Royovi

Nahoře, daleko na severu žil na Bobří řece ve Sluneční zátoce uprostřed lesní divočiny zálesák Farell se svým malým synkem Royem.
V té době již vymírali Indiáni, kteří toužili po bílých skalpech, a Farell se tedy mohl klidně věnovat lovu, aniž se musil obávat rudých lidí. Žil s nimi v přátelství a v nedaleké indiánské osadě Silver Staru jej vždy rádi viděli, když přišel.
Malý Roy již neměl maminku, zemřela záhy po dostavění srubu. A přece měl památku po ní, která mu ji vždy připomněla v celé životnosti a kráse.
Byla to Píseň úplňku, kterou mu zpívávala za měsíčních večerů.
A tak vždycky, když se měsíc vrátil do kraje, sňal Farell se stěny starý indiánský nástroj, rozechvěl temnými údery střevové struny a zpíval malému Royovi píseň jeho maminky.
Ona ji znala od své matky, s kterou připutovala na Západ v těžkých vystěhovaleckých vozech. Tu píseň zpívali vystěhovalci pokaždé, když měsíc vcházel do úplňku.
A píseň byla tak krásná, že se při ní zachvívaly nejtajnější záhyby lidské duše. Tím spíše působila na Roye, když si jejím kouzelným nápěvem přivolal ...
... pokračování