PERSEUS PS

Liberec - Chrastava

Příloha DOPEJSKU č. 4/2006

Jak se mi tak scházejí příspěvky je mi jasné, že tento dopejsek se stává spíše časopisem či oddílovými novinami. Proto byla vytvořena tato dopejskova příloha a v ní byste měli najít spíše počteníčko, kratochvilné pro letní odpočinek.

Večer u ohně

Tma. Svítí hvězdy. Nebe je přímo poseto drobnými světélky. Vypadají jako rozsypané blyštivé korálky, ty modré, co jich nacházím plné skříně u své babičky. Rozsypaly se na černém plechu, přesně na takovém, v jakých moje maminka peče ty voňavé a slaďoučké dortíčky. Vychutnávám si každý pohled vzhůru, tam, do prázdna, kde nic není. Nebo vlastně je, ale je to tak daleko, že si to ani představit nedovedu. Tam je velký vůz, támhle zase svítí Kasiopeja. Zatím jsem neviděl žádnou hvězdu padat tak krásně jako tuhle. Toho světla, ten dlouhý ocas, to je přeci zázrak sám o sobě.
Vlahý letní večer, ničím a nikým nerušen. Jen slabounké tóny kytary se dobývají k mým ušním bubínkům. Nikoliv neúspěšně. Nejsou však samy, to ani zdaleka ne. Na své cestě jsou doprovázeny ještě jiným, neméně slyšitelným hudebním nástrojem. Na ten nikdo nehraje, snad jen sama příroda. Praskání ohně. Prask. Prask. Prask…
Pohlédnout do poskakujících oranžových plamínků, vidět, jak se proplétají s těmi červenějšími, klidnějšími, to je vždy zážitek. Nevšední zážitek. Jako kdyby tisíce drobných duchů dobré nálady tančilo. Tančí. Asi něco slaví. Slaví, že ti lidé, kteří sedí okolo, že jsou zase spolu, že je jim dobře. Těm dobrým duchům za to patří dík. A odměna. Dostávají ji v podobě proschlého dřeva, které čas od času jeden z těch, kterým je dobře, přiloží. Je to taková symbióza, ti duchové dobře vědí, co činí. Prask. Prask. Prask…
Takový malý kroužek lidí uprostřed úplné tmy. Tvář každého z nich vypadá úplně jinak než za bílého dne. Plameny utvářejí na ní své vlastní obrazy, vlastní umělecká díla. A ta díla se každou vteřinou mění, žádné nezůstane stejné ani několik krátkých okamžiků. Každé z nich je originál. Někomu se to může zdát strašidelné, možná. Mně to připadá krásné.
Na jedné straně temný les, na druhé světlo, jež sálá z kruhu kameny utvořeného. Sem tam pozvedám oči, nemohu se totiž vynadívat na vzrostlé smrky, které obklopují naši louku, naše tábořiště. Stejně jako v našich obličejích vyobrazují plameny své podoby i na temně zelených korunách těch smrků. Poskakují z větve na větev, předhání se, hrají si spolu. I tady je, stejně jako na našich tvářích, každý výběžek stínu nekopírovatelný, každý je jinak zvlněný, kulatý či hranatý, tmavší či světlejší, vyšší či nižší. Jedním slovem jedinečný.
A když paprsek zaběhne mezi kmeny stromů, je to jako by se snažil prorazit si cestu tmou až do míst, která jsou mu zcela zapovězena. Takových soubojů se po celém okraji lesa odehrávají stovky, možná tisíce. Některé z nich vyznívají ve prospěch silného světla, málokteré vyhrává tma, většina končí remízou. Spravedlivou remízou.
Slyšíte to také? Ten nezaměnitelný hlas patří sově. Je hluboký, pronikavý, jde z něho až strach. Ke kytarovým tónům se hodí, tvoří s nimi překrásný souzvuk. Jeho ponurost by mohla až strach nahánět. Nad hlavou mi prolétl netopýr. Zašustil svými drobnými, blanitými křidélky a už byl pryč. Ani ten mi strach nenažene. Spíš naopak, potěšil mne.
Jediné, čeho se teď opravdu bojím, je to, že za několik překrátkých okamžiků tohle všechno skončí, kytara ztichne, plameny tančit přestanou, ani rudé řeřavé uhlíky už praskat nebudou. Jen ten soví hlas tu zůstane.
Možná se mi o tom bude zdát, kdo ví…

Adam - Mr.Kvoň 0014

Karbousovy tee-pee (čti typy)
Čtení o všem aneb co musíte vědět, abyste byli IN

Víte, že ....
Průměrný člověk prospí 25 let života.
Lepidlo na poštovních známkách Izraele má košer certifikaci.
Když se červenáme, tak obsah žaludku také zčervená.
V Číně je víc anglicky mluvících lidí než v USA.
Pouze minutu trvá kapce krve, než projde celým tělem.
Otisky jazyka jsou stejně unikátní jako otisky prstů.
Dánská vlajka - pocházející ze třináctého století - je nejstarší nezměněnou vlajkou na světě.
Antarktida je jediný kontinent, kde se nevyskytují hadi nebo jiní plazi.
Sledování televize spotřebuje o 50% více energie než spánek.
Téměř všichni lední medvědi jsou leváci.

Znáte SCRABBLE? A co všechno o něm víte?

Scrabble vytvořil v roce 1931 Alfred Butts, nezaměstnaný americký architekt (hra samotná mu, ale moc nešla). Původně nazýval hru Lexico. Ale jak formát, tak název se v průběhu času mnohokrát změnily - mezi dalšími názvy je například Alfa a Křížovková slova - než se ustálil současný formát a název Scrabble, což bylo v roce 1948. Hra nebyla komerčně úspěšná až do roku 1952, kdy se mu ředitel newyorského obchodního domu Macy´s oddával na dovolené. Udělal velkou objednávku a spustil ohromnou reklamní kampaň. Dál už je to historie.

V současné době se Scrabble vyrábí ve 30 jazycích - od afrikánštiny po hebrejštinu, od japonštiny, angličtiny a češtiny po malajštinu. Celkem bylo prodáno více než 100 miliónů her ve 121 zemích.

Největší počet bodů dosažených v prvním tahu (kdy ještě nejsou na desce žádná písmena) je 126 - při užití slova QUARTZY nebo SQUEEZY. Je tu totiž prémie 50 bodů, použijete-li všech sedmi písmen v jednom tahu.

Nejvyšší skóre dosažené za jedno slovo v soutěži (tj. když jsou přítomni diváci) je 392 bodů za slovo CAZIQUES při spojení s dvěma slovy a trojnásobkem bodů.

Jak vědí všichni hráči Scrabblu (tedy ti, co hrají anglicky), je v angličtině 109 povolených dvoupísmenných slov. Například „JO“ (seversky miláček), „KA“ (sloužící duch), „XI“ (písmeno řecké abecedy) a „QI“ (pojem pro životní sílu z čínštiny).

Mezi celebritami hrají Scrabble - Brad Pitt, Will Smith, Jenifer Anistone, Robbie Williams, Elizabeth Taylor, Kylie Minogue, Madona, Sting a Mel Gibson. U nás patří k předním hráčům Jaromír Nohavica.

Připravil Karbous

Rád se vracím k věcem minulým

A asi nejsem sám, jak dokazuje chuť vedoucích znovuoživit myšlenku „Koberečku“. Kdysi jsem využil pohádky z časopisu Mateřídouška, který je mimochodem starší než já a naservíroval jsem dětem v našem časopise tehdy zvaném Topíku část pohádky. Úkolem dětí i vedoucích bylo tehdy řešit problém se slonem, který trápil panovníka jedné vzdálené země. I vy teď budete řešit spolu s hlavními hrdiny nedokončené pohádky hádanky, které zadal Císař Josef II.
Jelikož se Vám to hned nepodaří, budete mít možnost v průběhu letošního tábora u obce Zásady získávat indicie a nápovědy k Vašemu Vítězství. A ještě jeden úkol budete mít – tipnout si jak ta pohádka skončí.

Rolf

Císař a Opat

Josef II. Neměl rád kněze a mnichy. Vytýkal jim, že se víc starají o sebe a o své blaho než o duše věřících, a pokládal je pro lidskou společnost za málo užitečné. Proto byl u duchovních hodnostářů – zvláště u vyšších – neoblíben a kněží a mniši se ho báli.
Jednou si císař vyjel v kočáře za město na procházku. Jak tak jede, spatří něco zdaleka svítit. Když přijel blíž, poznal, že je to veliký klášter, jehož bělostné zdi tak do dálky zářili. Nad klášterními budovami se leskly zlaté věžní báně a kolem kláštera se rozprostírala zahrada, strom na stromu a všechny s krásným ovocem. Nedaleko pak fortny, právě pod největší jabloní, seděl a podřimoval sám opat tohoto kláštera.
Byl tučný, boubelatý, inu bylo vidět, že starosti ho netrápí.
Josef II., který byl proti opatovi učiněný věchýtek a měl starostí s panováním nad hlavu, kázal zastavit, vystoupil z kočáru, přistoupil k opatovi a vzbudil ho:
„To máš tak dobré svědomí, že tak klidně spíš?“ ptal se ho císař a hned jej zahrnul dotazy, kolik má klášter vesnic a poddaných, co se na polích pěstuje, jaká byla úroda a jak jsou daleko s orbou, jestli jsou všechny kaple a fary, co patří klášteru, také tak omítnuty a v pořádku jako klášter sám, a ještě se ptal na mnoho jiného, co by měl řádný hospodář vědět.
Jenže milý opat v odpověď jen koktal a ani jednu pořádnou větu nedal dohromady. Jen se vymlouval. Tohle ví bratr kvardián…, tohle není moje starost…, tohle už si nepamatuji a tohle jsem zapomněl.
I rozzlobil se císař a řekl:
„Vidím, že se staráš dobře zrovna jen o sebe. Tak poslyš, dám ti tři otázky a zítra mi je musíš správně zodpovědět. Schválně si sem zase zajedu. Jestli mi na jedinou z nich správně neodpovíš, vyženu tě a klášter zruším. Tak dávej pozor: První otázka – jak je hluboké moře? Druhá – kolik chlupů má můj náruční bělouš? A třetí – co si myslím ?“ A jen to dořekl, obrátil se císař ke kočáru, nasedl a byl pryč.
Opatovi se div srdce nezastavilo … Jak jen zachrání sebe a klášter? Takové těžké otázky - ty nikdy nerozluští!
Ihned svolal všechny mnichy, knihovníka poslal do knihovny a archiváře do klášterního archivu a všichni mudrovali, hledali, přemýšleli, hlavu si lámali, ale nakonec na nic nepřišli. Ani na jednu jedinou otázku odpověď nenašli.
Sklonil se večer, přišla noc, svitlo ráno, mniši s opatem byli už tak utrápení, že by už nebyli uměli abecedu odříkat, ale s otázkami na tom byli stejně jako včera.
Opata už přemáhal spánek a tak, aby ho zaplašil, povyšel si před klášter na zahradu a zahradou na luka. Jde a jde, ranní vánek mu ovívá skráně, vycházející sluníčko zahřívá, ale co je platno, opatova tvář zůstává smutná, ustaraná.
Vidí ho mladý ovčák, dá křesťanské pozdravení, ale opat nic, nevidí neslyší.
„Copak tě trápí, otče opate?“ zeptá se proto ovčák, „vždyť je o lítost na tebe pohledět!“
Jindy by byl opat s ovčákem nepromluvil, protože však měl dnes takové starosti, i jemu je vyklopil: Císař prý ustanovil tak a tak, a jestli mu dnes opat tři otázky nezodpoví, že bude zle s ním i s klášterem.

Xayiny doplňky tentokráte o Adamovi

„Napsal jsem jméno svý na zdi…“ se zpívá v jedné písničce, ale co to jméno znamená, odkud se vzalo, jak se vlastně tomu našemu Adamovi říká a jak to vzniklo? Tak to se Vám pokusím přiblížit v následujících řádcích.
Víte, že se Adamovi říká MRKVOŇ 0014. A jak k tomu přišel?

Téměř vlastními slovy Adam vypráví…

Nooo, to jsme jednou takhle šli na tábor do Sedlíšťky. Na křižovatce, z níž se jedna cesta vydává směrem kamsi a druhá vede rovnou na tábořiště, jsme si udělali malinkatou osvěžující pauzičku.
V tom Honza začal řešit, jak těžkej je asi lidskej mozek. Chvilinku jsme o tom debatovali, padala opravdu nejrůznější čísla, od deseti kilogramů až po několik gramů. Nakonec nějaká učená hlavička pronesla, že asi 1,5 kg.
Já jako pravý kverulantský vtipálek k tomu mudrlantsky dodal, že se to zdá příliš, a že bych tak deset deka ubral. Potom, už na tábořišti, jsme stavěli stany a poslouchali rádio. Já jsem k tomu přikusoval jednu z mnohých mrkví, jichž jsem si s sebou na stavbu přinesl něco k deseti kilogramům čisté váhy jako osvěžující svačinku.
A co se ale nestalo!
Z repráčků rádia se začal ozývat „středověký“ hit Karla Gotta: „ Jako James Bond“. Bráška, který zrovna neměl nic lepšího na práci, si zpíval s rádiem a opět, jak je jeho dobrým zvykem, si písničku upravil dle svého. Refrén, který zní asi: "Jako James Bond, jako James Bond..." (však víte, kterou myslím, ne?) interpretoval: “Jako Mrkvoň, jako Mrkvoň“ - koukajíce přitom na mě, jak likviduji již asi patnáctou mrkev.
d_06_04p_1.jpg, 7 kB Vzpomněl si potom ještě na naši dopolední konverzaci o hmotnosti mozku lidského a přiřadil mi číslo 0014 (když jsem ho tak prosazoval jako váhu mého mozku). Podotknuvši, že je to vlastně 2x007, což znamená, že mám dvakrát tak větší mozek, než Jamesík a počtem snědených mrkví vydám za dva Bondy.
No snad ještě poučení z toho plynoucí? Moc mrkve leze na mozek, a to nejenom tomu, kdo ji konzumuje, ale i přihlížejícím.

A co o něm prozrazuje jeho jméno ADAM?
Druh jména: mužské
Domácké podoby: Adámek, Áda, Adoušek
Domácké podoby našeho Adama Damča, Auvik
Původ: hebrejský (biblické jméno) - souvisí s há-adáma - "země"
Význam: člověk pozemšťan, z červené hlíny
Jmeniny (svátek): 24. prosince - Štědrý den - Adam a Eva
Jaký je podle jména: falešný, bázlivý, neupřímný

Kdo byl první Adam ze všech Adamů? Tak to jistě všichni víte (a kdo neví, tak tomu to připomeneme)…
Příběh Adama a Evy je dostatečně znám ze Starého zákona. Bohu se zželelo Adama v jeho samotě a narušil had - Ďábel pokušitel, symbol zla. Jeho intrikou utrhla Eva zapovězené ovoce a svedla k tomuto činu i Adama. Symbolicky tím oba porušili domluvu s Bohem, platný mravní kodex. Za to byli odsouzeni k pozemskému životu v bídě a utrpení, Eva a její následovnice navíc k porodním bolestem. Pokušení Adama a Evy bylo velkým Ďáblovým triumfem. Podle proroctví mohla hadí, tj. Satanovu hlavu rozdrtit pouze další žena. Byla jí Panna Maria, která porodila Ježíše Krista. My si můžeme z Evina příběhu vybrat následující poučení: Nikdy, ať už ze zvědavosti či z jakéhokoliv jiného důvodu, se nevyplácí vědomě si vybrat zlo. Vždy to špatně skončí.

Xaya

Legenda o Royovi

Nahoře, daleko na severu žil na Bobří řece ve Sluneční zátoce uprostřed lesní divočiny zálesák Farell se svým malým synkem Royem.
V té době již vymírali Indiáni, kteří toužili po bílých skalpech, a Farell se tedy mohl klidně věnovat lovu, aniž se musil obávat rudých lidí. Žil s nimi v přátelství a v nedaleké indiánské osadě Silver Staru jej vždy rádi viděli, když přišel.
Malý Roy již neměl maminku, zemřela záhy po dostavění srubu. A přece měl památku po ní, která mu ji vždy připomněla v celé životnosti a kráse.
Byla to Píseň úplňku, kterou mu zpívávala za měsíčních večerů.
A tak vždycky, když se měsíc vrátil do kraje, sňal Farell se stěny starý indiánský nástroj, rozechvěl temnými údery střevové struny a zpíval malému Royovi píseň jeho maminky.
Ona ji znala od své matky, s kterou připutovala na Západ v těžkých vystěhovaleckých vozech. Tu píseň zpívali vystěhovalci pokaždé, když měsíc vcházel do úplňku.
A píseň byla tak krásná, že se při ní zachvívaly nejtajnější záhyby lidské duše. Tím spíše působila na Roye, když si jejím kouzelným nápěvem přivolal ...
... pokračování