PERSEUS PS

Liberec - Chrastava

Dopejsek č.6/2006

CO SE DĚJE? POŘÁD SE NĚCO DĚJE
V Liberci čekají na verdikt s klubovnou zda bude či nebude.
V chrastavské sekci se budovala klubovna ve dvou místnostech + šatna ve sklep-ních prostorách bývalé jídelny. Někteří z nás si představovali, že se donesou židle a stoly. Jenže to by nebyla klubovna , ale vězeňská kobka se stoly a židlemi. Takže Rolf trval na své vizi něčeho příjemnějšího. Někteří z vedení mu pak dávali poznat, že vlastně pracují na „té Rolfově klubovně“. Nyní je už však téměř hotovo a doděláno. A proto Chrastavská klubovna byla námi zkolaudována na oddílové schůzce dne 24.11. 2006 za účasti dětí, rychlých špuntů s broskvovou příchutí a sladkých bonbónů.
Hororem bylo otevírání dětského šampusu. Horor spočíval v tom, že Rolf nemá rád rány ani šampus, a tak chvíli trvalo než Rolf přinutil špunt na ústup z láhve. Hned poté začala klasická oddílovka, na které vedoucí nahlásili přestavbu nově už smíšené dvě družiny a na Vás děti je abyste ze svých řad si navrhli své rádce a vymysleli si pořadí ve štafetách k předávání zpráv a informací. Za chvíli na nás vedoucí čekají inventury a také oddílové PF-ko /když dám ruku na srdce - trochu chybí to, že nejsou v současné době moc porady, což má za důsledek, že občas netušíme/.
Petra připravuje naše účetnictví na kontrolu, která na nás přijde z ústředí v průběhu prosince.
Poslední věcí, která by nás neměla a nenechává chladnými je počet nováčků, kterých není mnoho a ještě mají celkem logickou „oddílovou úmrtnost“. V Chrastavě zatím ubyl Petr a přibyla šikovná Elištička. V Liberci nabrali dost nováčků, kteří ovšem nechodili na výpravy a pak někteří z nich skončili ještě dřív než pořádně začali chodit.
Přes tyto nepříjemnosti naše skupina funguje dál a ne špatně. Základ v Liberci tvoří šikovná děvčata, o kterých jsme si mysleli, že už končí. V Chrastavě je dobrá banda z prvního náboru. A co víc, začíná z nich být tlupa ostřílených pistolníků a kamarádů. Oddílový externista Karbous, který se vrátil do oddílu, letos rozjel velice zajímavou celoroční hru, a tak se díky němu i jeho dalším externím pomocníkům ocitáme v Galských horách a pátráme po Avernském štítu a komolíme jména naše i jména dávných a téměř zapomenutých Galských hrdinů, římských vojáků a obchodníků. No a když už jsem mluvil o našich dvou bandách pistolníků, musím zmínit téměř stejně velkou a silnou bandu bdících šerifů /tímto je až na Adama naše westernové městečko „Perseus“ komplet/, kteří provádí ostrahu a výcvik takříkajíc v pohodě a s přehledem, neboť mají nějaké ty přestřelky s divokými indiány za sebou.

Rolf

O místech zvláštních až tajemných
Jsou to pro mne místa, jejichž obrazy ve mně zůstávají ve vzpomínkách, o kterých se dozvídám zvláštní zprávy od různých lidí nebo i z článků a podobně. Jsou to také místa, kde se mi něco zvláštního i třeba těžko vysvětlitelného přihodilo.
Vybral jsem záměrně dvě místa – na obou jsme byli nedávno s turisťákem a v dalším dopejsku bude jedno, které jsme s oddílem ještě nenavštívili.

HARTA
Zde na tomto místě plním slib, který jsem dal dětem a cituji z knhy o Jizerských horách od M. Nevrlého, abych jim objasnil původ Neumannova pomníčku:
„Budete-li mít někdy čas, zavítejte i pod Jizerské hory. Nedaleko místa zvaného Harta, tam, kde řeka Smědá teče již pod Frýdlantem v téměř uzavřeném křivolakém kruhu, stojí jen několik metrů od břehu kamenný pomníček Karla Neumanna z Poustky čp. 51. Zabil jej tady padající strom 21. března 1928.“
Harta je, když se podíváte na mapu opravdu jakoby odříznuta nedokončenou kružnicí, kterou tu tvoří řeka Smědá. Musím říct, že s takovým jevem se zas tak často asi nesetkáte. Podobné místo já znám jen jedno – je to městečko a hrad Loket na řece Ohři.
Poprvé jsem navštívil Hartu coby instruktor před jedním srazem turistických oddílů u Frýdlantské rozhledny. Tehdy Geňa /vedoucí frýdlantského turisťáku/ nás požádal o pomoc na přípravu srazu a her.
Bylo nás asi šest dobrodruhů, kteří opustili útulnou klubovnu na Frýdlantské rozhledně a vydali se v podvečer na Hartu pod Geňovým velením. Vyzbrojeni jen pevnou vůlí, trochou žvance, spacáky, sem tam nějakou celtou a igelitem.
Vždyť to bude v pohodě, neboť Geňour cosi říkal o pěkné jeskyni u řeky a klidném spánku. Cesta vedla pro nás neznámým terénem a poměrně daleko. „Už tam budem!“ – sliboval Geňour. My jsme však vnímali pouze uzounkou stezičku, která se ztrácela v hloubkách pod námi. Také bylo slyšet zlověstný hukot řeky spoutané splavem také z té propasti pod námi. Nakonec jsme putovali těsně nad řekou až jsme došli k malému plácku u řeky s ohništěm. Geňa řekl:“Tady se utáboříme!“ Když jsme se ptali po té jeskyni, pouze zadrmolil, že jí teď ve tmě nemůže najít a že to bude v pohodě.
Sám ještě s jedním kamarádem si z vojenských celt začal sestavovat jehlan. My jsme dali hlavy, celty, uzlovačky a igelity dohromady a vyrobili si přístřešek s podlahou. Mohl by být širší, jsme konstatovali /zejména ti, co spali na krajích/, když nás o pár hodin dále vytrhl ze snů prudký déšť. Ráno jsme měli už mokré spacáky a byla nám také zima. Musíme rozdělat oheň, jsme si řekli. Plížíme se k tábořišti u mohutného stromu pokrytého choroši /na ten si určitě také pamatujete/ a tam už hořela velká vatra a nad ní se skláněli dvě postavy v celtách. Byl to Geňa s kamarádem, oba byli promočení, neboť jejich jehlan přestal větru a dešti vzdorovat a ve čtyři hodiny ráno vydal ubohé nocležníky nepřízni počasí. Pak se snažili v tom dešti rozdělat oheň a nakonec se jim to i podařilo. Řekl bych, že to počasí Geňu pěkně vytrestalo.
Tu jeskyni nám Geňa nikdy neukázal, od nikoho jsem o ni neslyšel a také jsem ji sám nenašel a po pravdě upřímně pochybuji, že existuje …
Další výpad na divoké indiánské území zvané Harta bylo opět za pošmourného až mlžného počasí. Ze zelené značky jsme slézali po úzkém chodníčku jako v Jihoamerických Andách, chyběli jen lamy nesoucí naše batožiny. Posléze se vynořil mlžný obrys památky dřevorubecké smrti – Neumannův pomníček.
Pak jsme došli na tábořiště, ale tentokrát postupujeme jako objevitelé stále dál směrem ke druhé straně portálu tunelu. Kolem nás je slyšet hučení vodopádů, ozvěna se tříští o okolní skály. Z mlhy vystupují tmavé obrysy elektrárny a úzkým náhonem u cihlového domku se zpět dolů do řeky řítí nezkrotný, vzteky bíle zpěněný vodní živel. Já si v té chvíli uvědomím – tohle místo je peklo, či spíše takhle vypadá Čertův mlýn …
Přestože jsem ještě několikrát Hartu navštívil, letos mne překvapilo, jak je tady krásně. Ale to je asi tím, že jsme tu chodili zejména za ošklivého počasí. Na tábořišti jsme si dali sváču. Zatímco jsem organizoval dobrodružství v podobě přelézání pokřivené větve /bez dotknutí se země mohl dobrovolník získat 1 sestercius/.
Několik hledačů vybíralo z řeky kamenné i cihlové valounky, pazourky a ohlazené střepy. I Míša si našla pěkný asi tříkilový křemen, který si láskyplně vystavila na kmen ležícího stromu, kde s Bambasem svačili. Pojednou kámen nikde. Míša vypadá značně nešťastně. Ještě ji uklidňuji: „Přece sis ho stejně nechtěla nechat.“ Míša odpovídá: „Noto ne, ale kdo ho mohl vzít??!“
Pokračovali jsme dál k „mému Čertovu mlýnu“, který díky vysekaným křovinám, svítícímu sluníčku a suchému náhonu přece jen méně strašidelně a teskně. Přešli jsme u tunelu železniční most/na Hartě jediná možnost, jak se přepravit suchou nohou bez lodě na druhou stranu řeky/.
Došli jsme k přehradě, jejíž hráz byla zamřížovaná a valila se z ní všude Smědá. Navíc ta hráz vypadá jako bunkr z druhé světové války – z opadaného betonu čouhali ocelové výztuže jako po nedávném bombardování spojeneckými vojsky. Průzkumník Mirko pohlédl na mě a se slovy: „Můžu?“ počkal 1/5 sekundy na mou odpověď a seskočil na plošinku, podklouzl a přistál na zádech, kde několik sekund chrčel. Pak se zvedl a pokračoval v průzkumu.
Vylezli jsme z kaňonu a opustili jsme Smědou směr Frýdlant k trase bývalé úzkokolejky.
Až u nádraží Míšu začal honit mlsnej a ona cosi sladkého divoce honila po svém velkém batohu. Ke svému překvapení a našemu pobavení místo koblihy objevila ve své ruce svůj „malý valounek“. No a jelikož jsem se přiznal k úschově valounku před sychravým počasím do jejího batohu – skončila tato záhada Harty. Láskyplně jsem ho převzal do opatrování.
Mimochodem ten kamínek skončí u Kopečků na zahradě. Můžete ho někdy přijít osobně navštívit k nám na zahrádku, nejlépe v létě.

dále plynoucí a meandrující SMĚDÁ
Přestože jsme v předchozím článku Smědou opustili, teď se k ní vrátíme a vrátíme se i v čase. Řeka vzniká nedaleko Smědavy spojením Černé, Hnědé a Bílé Smědé. Dále pokračuje přes Bílý Potok, Raspenavu, Frýdlant, opouští naše území u Černous /teče do Polska pod názvem Witka/, aby se na pomezí Polska a Německa spojila s Nisou. Možná bychom si mohli položit otázku: Proč je Smědá Smědá? A neměla i jiné názvy? K odpovědím stačí otevřít knihu M. Nevrlého a trochu v ní polistovat (str. 249-250).
Název řeky Smědé, druhé nejmohutnější ře-ky Jizerských hor, je českého původu. Slovo Smědá (a od ní odvozené slovo Smědava) je sice druhotné a mladší, nsad podle smědé rašelinné vody, kterou řeka odvádí z hor, ale její staré, dnes zaniklé slovanské jméno Wietew, připomínané již roku 1539, značí přítok, v tomto případě přítok Nisy.
Jak bojovní Galové sbíháme roklinou do Canyon Smědá. Dole chceme pokračovat po loukách přímo k řece. V loukách však brzo začíná našemu průzkumnému oddílu doslova téct do bot. Po chvíli opouštíme bažiny za které by se nemusel stydět ani Král Šumavy a raději všichni postupujeme po hraně lesa, kryti před bedlivými zraky krvechtivých Germánů.
Podél slepého ramene Smědé docházíme k tůni, kde si Mirkix, Elištičkix a Bramboříkix loví místo chutných pstroužků modrý kvalitní jíl na výrobu hrnců a figurek bojovníků.
Po nějakém tom bro-dění jsme došli do jednoho z četných meandrů živé řeky. Rozložíme tábor na břehu v kořenech stromů. Obezřetně ani nerozděláváme oheň a všichni vyba-lují z vaků sušené divočáky.
Jen Obelix polknul poslední sousto a hladově kouká s Fidixem po ostatních, kde co komu upadne.
Poté pokračujeme k velké louži-Dubáku nazvaného podle dubů zpevňujících hráz. Program zpestří Rolfix, který se k tábořišti vrací pro jednu kožešinu. Po Dubáku pluje jeden Kormorán připomínající svým tvarem, zobákem a barvou obyčejnou labuť. Dubák je upraven. Vše nasvědčuje, že tu řádil říman Europus Unius za pomoci několika prodejných starousedlíků. U kaskády rybníčků s poetickými názvy – Mlýnský, Vydří a Volavčí, jak podotkl Obelix zřejmě dle druhů krmě na nich se vyskytující.
Potkáváme tu spřátelený Galsko-pionýrský kmen Ježkyix, jejichž pozvání na dobrý truňk /čajix/ odmítáme. Asterix táhne za ruku plačícího Obelixe, který nechápe jaké je poslání naše a jak je naše cesta daleká …
Za to hloubavý Hormonix filozofuje a s úžasem dochází k samotným základním principům turistiky: „My chodíme dolů, abychom mohli jít nahoru /nebo taky na horu/ a pak jdeme do kopce, abychom ho mohli zase sejít …!“
Musím říct, že nejen mne Rolfixe překvapil, takovou hloubku myšlenek, bych u něj nečekal.
Nyní nazrál čas abychom otevřeli opět Knihu o Jizerských horách od M. Nevrlého (str. 219):
„Líbí se mi na nejzazším Frýdlantsku mezi Předlánci a Černousy, rád tam jezdím. Nevím proč, ale nedovedu to území oddělit od Jizerských hor. Mám rád Smědou, jednu z mála neregulovaných českých řek. Klestí si cestu rovinatým, travnatým údolím, po každé velké vodě ubere břehu, do vod se řítí mnohametrové stěny písčité hlíny, navždy zmizí z Čech.
Meandry a zátočiny od lesa k lesu, řeka je hluboko zaříznutá do čtvrtohorních náplavů. Po písčinách hloubí své úkryty obrovští světlí slíďáci, po lukách chodí bílí čápi a úzký pás lesa na strmém pravém svahu říční terasy je podivuhodný: obrovské staleté duby, buky, habry, vazy, mléče, jasany,kleny,lípy.“
No a co se událo na Smědé záhadného. O Velikonocích sjíždíme Smědou z Vísky pod Frýdlantem/kousek pod Višňovix/ na nafukovací kanoi jen já a kamarád Kotlík. Není nám do zpěvu, neboť kolem nás všude sněží. Kdo jel řeku při sněžení asi ví, o čem mluvím. Počasí, že bys Gala nevyhnal. Točíme se dle zákrut. Chlubím se Kotlíkovi, že jsem se ještě nikdy necvak /tj. neudělal, tj. nepřevrhnul s lodí/. Na jednom přehledném, klidném úseku nás náš nafukovák vyklopil jak popelnici. Nevím jak, byla to rychlovka. Najednou jsme oba ve vodě. Dna v tůňce nenahmatám. Mozek dává příkazy. Nohy ani ruce neposlouchají. Jde o život. Sekunda trvá celou věčnost. V tom nohy přece jen zaberou a oba s Kotlíkem se posléze ocitáme na břehu. Rychle vyměníme alespoň část prádla. Pak následuje Guinessův rekord v rozdělávání ohně. Ruka se sirkou mi tak vibruje v ruce, že stačí jen přiložit k ní škrtátko.
Oheň zaplál a my ždímáme oblečení, sušíme a při tom rozebíráme, že vůbec nevíme, jak a čím jsme si vysloužili na klidné hladině to bleskové „cvaknutí“. A pak, že záhady nejsou!

KOBEREČEK
Tak a máme tu další Kobereček. U jsme se dozvěděli něco o Adamovi, který nás opustil. Přesto vás mám všechny pozdravovat, takže tedy: vyřizuji pozdrav z Německa, Adam u se na vás všechny moc těší. Tolik k Auwikovi, ale teď už tu máme další osůbku, už druhou v obnoveném Koberečku (pokud tedy nepočítám vzácné hosty z minulého čísla), která odpovídala na vaše dotazy. Tak tady ho máte …
MÝVAL/OZVAL ...
jméno: Jan Mohr
funkce v oddíle: vedoucí
narozen: 23.9.
jak dlouho je v oddíle: 14let
oblíbená barva: modrá
oblíbené jídlo: nemá, má TOP 10 a pak Top víc
znamení: pozor, ono totiž 23.9. to je takový astrologický zlom mezi pannou a váhami, takže s tím znamením je to takové nejisté, prostě takovej astrologickej zmetek, ale považuju se spíš za VÁHY
oblíbená hudba: takový to irský, to může nebo jazz z 30. let, to prý nemá chybu

1. Co tě v oddíle baví? (Karbous)
V oddíle, úplně nejvíc … asi to cestování, výpravy do přírody, prostě vzít partu a jít pryč … nestíháš co

2. Co ti v oddíle chybí? (Karbous)
Ty vogis … momentálně asi ta bezstarostnost malých dětí, ty se nestaraj, nic neřešej, … prostě těžkej vegáč …

3. Na co rád vzpomínáš? (Karbous)
Tak dá-li skleróza, tak na cokoli, co se přihodilo. Teda kromě těch krváků a divnejch věcí – ještě, že je ta skleróza

4. Jaké je tvé oblíbené jídlo? A myješ si ho? (To jídlo) (Karbous)
Smích … No, kolik máš papírů? Tak já vyberu jedno … bramboráky. Jenom nevím, proč bych si měl mýt bramboráky? … smích … zásadně ne … smích

5. Kdy chceš kandidovat na funkci hlavního vedoucího oddílu? (anonym)
A na tohle se ptá kdo? … Jo tak, na anonymy zásadně neodpovídám

6. Mývale, máš ohromnou sílu. Posiluješ? (Karbous)
Smích … No denně v práci. Konkrétně posiluji každý den 7 hodin.

7. Jaké jsou tvé záliby – co rád čteš, co tě zajímá, jak dlouho se tomu věnuješ? (Karbous)
Můžeš to říct ještě jednou – co čtu … ty vogis … napiš takový ty válečný podle pravdy, co mě zajímá … to se nedá, je toho spousta, nemůžu si vybrat.

8. Jak ty se díváš na Adamův výrok ohledně „třicetileté“ hranice věku vedoucího? (Karbous)
No … on je Adam v Německu … to píšeš? … … Je to jeho názor … a já mám jinej.

9. Vyber si 3 lidi, se kterými bys klidně ztroskotal na pustém ostrově. A proč by to měli být právě tihle tři? (Karbous)
Tři lidi jo? Takový neznám. Musí být z oddílu? Asi jo, jinak by to nikomu nic neřeklo. No, tak asi Ondra Kopecký, Karbous a Bráška. A proč zrovna tihle … protože jsou to dobrý duše, starali by se o mě. S nima bych asi neumřel, je to celkem velká šance na přežití.

10. Můžeš nám ve stručnosti vyprávět, jak tě ségra zmlátila trojúhelníkem. (Bráška)
Cože? Tak za prvé nikdy mě nezmlátila. A za druhé možná naráží na to, že po mě hodila dalekohledem. A pokud na to naráží, tak ho sice po mě hodila, ale netrefila mě. Ale léta jsme měli ve zdi vyseklou asi 2 cm díru.

11. Koho bys navrhoval do příštího Koberečku ?
Kdo zatím byl? … příště … ty vogis … no někdo mě napadá … já bych zkusil třeba Vojtu.

ŘEKLI O NĚM: Mýval je spolehlivý pracant … Bráška
Mýval umí hrozně dobře chrápat … Kobík
Já nevím, já se s ním nebavím, nemáme si co říct … Zoubek
Je to hodný a vzručný člověk (překlad: zručný člověk) … Honza a Máček
Mýval je takový náš medvídek … Míša - Jahoda
Je to gentleman každým coulem, veškerý svůj volný čas věnuje oddílu … Ondra Kopecký
Mýval mě imponuje svojí silou … Karbous

A je to. Doufám, že vás odpovědi uspokojily, pokud ne obraťte se na Mývala. Doporučuji zejména anonymům.
Dostala se ke mně taková menší žádost od Kajdy, že prý ještě nikdy nebyla v Koberečku a osobně mě požádala o zařazení mezi adepty. No, co bych pro ni neudělala a nebudu to příliš natahovat. Takže to zkusíme už v příštím vydání. A tak se znovu obracím na vás všechny, pokud se chcete na cokoli zeptat, něco si vyjasnit nebo vás jenom něco zajímá ( něco co se týká Al-Kajdy – tý naší) sdělte mi své dotazy a připomínky a Kajda vám na ně jistě ráda odpoví.

Mravenec

Skalní hrad v Oldřichově
Mohutné skalisko, na kterém byl ve 14. století skalní hrádek sloužící k hlídání obchodní stezky přes hory. Zanikl pravděpodobně v 16. století. Vzhledem k obchodní cestě se v okolí často vyskytovali loupežníci. Dodnes jsou mnohá místa opředena roztodivnými pověstmi. Vypráví se i to, že ze Skalního hradu vedla tajná podzemní chodba až do Loupežnické jeskyně nad Šolcovým rybníkem.

POVĚST O SKALNÍM HRADU
Žílami obchodních stezek pohraničním hvozdem mezi Čechami a Lužicí přeléval obchod své zboží i peníze za ně stržené z jedné strany na druhou. Jedna ze stezek, Záhvozdská ( Záhošťská ), vedla od pevného pozemního hradu Frýdlantu temným pralesem do úzkého a hlubokého sedla Jizerských hor mezi Špičákem a Stržovým, do údolí Nisy a dále do Čech.
Nebyla cesta po ní jistá. Jak zmizel za návrším, uzavírajícím hluboké údolí Smědé, frýdlantský hrad s mohutnou věží, vyvstal kupcům vstříc lesnatý val, než se zase objevilo v plné kráse slunce volné bezlesé krajiny. Na zšeřelé stezce, klikatě se vinoucí na hřebem hor, ztichly vždy hlasy kupců i doprovodné čeledi.
Kupci před vjezdem do pralesa vytahovali hromové klíny, svěcené škapulíře i suché býlí, které je měly chránit od všeho zlého a pečlivě připínali opasky, v nichž měli ukryty stržené peníze. Bylo také proč se mít na pozoru. Cesta lesy byla nejistá. V lesních tišinách mezi skalami pod samým sedlem strahovala loupežná chasa ze Skalního hradu.
Nad vrcholky letitých buků a jedlí vyrůstaly tmavé, hrubě zrnité žulové skaliny, příkře do hloubky spadající, na nichž stál nerozlehlí, ale pevný dřevěný hrádek. Z frýdlantské roviny nebyl k spatření, přístup k němu zmolami a třasovisky byl znám jen jeho obyvatelům. I sám vstup do hrádku úzkou skalní šíjí po sporých stupech v žule vysekaných, dovolující průchod jen jedné osobě, který shůry se dal hájit i jedním člověkem, zvyšoval naprostou bezpečnost loupežnického hnízda.
Hlídka lapků, vysunutá v kraji lesa na osamělé skále, spolehlivě z cesty viditelným znamením hlásila posádce hrádku procházející kupce i to, zda jdou sami, nebo s doprovodem stráží frýdlantského hradu. V tom případě cesta lesy byla bezpečná, protože lotříci se neodvážili proti karavaně po zuby ozbrojené.
Jednou, bylo to v létě, směřovala k horám nevelká obchodní výprava až od Baltického moře. Její vůdce se dobře vyptal na hrdě na směr pouti a byl rád, když slyšel, že v lesích je ticho a bezpečno, protože již dlouho nebylo slyšet o přepadu. Doufal, že ještě za dne dojdou do Liberce.
Po krátké cestě mezi létem vyprahlými poli vjeli se svými soumary do milého stínu lesa. Jejich oči zbystřely, neklidně pozorovaly každé hnutí snítek stromů. Les byl klidný a letním polednem vydechoval mdlou vůni zetlelého listí. Soumaři i lidé v parnu zvolnili kroky, které hluše zvonily na stoupající kamenité cestě.
Náhle se ozval skřek, který byl signálem hlídky k činu. Od skal, ze stínu lesa, odzadu zaskočili lapkové kupce. Než se vzpamatovali, byli spoutáni. Mezi nimi i sličná paní, choť náčelníka kupecké družiny. Bohatá byla kořist loupežnická, protože kupci do Prahy vezli vzácný a drahý jantar. Ve skalním hnízdě bylo veselo. Že kupci byli cizinci neznalí domácí řeči nebylo naděje na výkupné, a proto je všechny v lotrovské peleši utratili. Jen sličnou paní, která se zalíbila hradnímu hejtmanovi, ušetřili. Stala se nedobrovolným vězněm ve Skalním hradu.
Když se po dlouhých týdnech naučila jejich řeči a ve Frýdlantě dávno zapomněli na kupeckou výpravu s jantarem, posílali ji lupiči do města na nákupy. Nebylo obav, že by ji někdo, přestrojenou za měšťanku poznal. Věřili, že je na ni ve všem spolehnutí, protože nikdy nereptala. Jela – li do Frýdlantu za nákupem tajnou stezkou daleko od obecné obchodní, jen jim známou, vyváděl ji k okraji lesa jeden z lapků a čekal na ni, když se vracela.
Ale mýlili se. Jak mohla zapomenout na hrůzný obraz smrti svého manžela, zjevující se jí každé noci ve spánku. Jednoho dne, když byla opět ve Frýdlantě, dříve než ke krámu zamířily její kroky k pyšnému hradu a dožadovala se rozmluvy se samotným pánem. Byla vpuštěna a vrátila se po dlouhé chvíli. Vzdouvající se kapsář její sukně napovídal, že cosi s sebou nese a před zraky ukrývá. Když jako jindy opatřila potřebné zboží, vracela se k lesům do svého nedobrovolného vězení.
Tu předala těžké, plné vaky čekajícímu průvodci a kráčela lesním šerem za ním.Ten neviděl, jak co chvíli se její ruka ponořila do hluboké kapsy a jak z ní vždy po několika krocích spadlo cosi do měkké lesní prsti. To bylo v časném jaru, kdy i poslední sníh v lesních tišinách se rozplynul pod hřejivými paprsky slunce. Pak sedávala mladá žena na skalnaté římse před hrádkem vyhlížejíc svou spásu.
Ta se blížila, jakmile nachová lecha a jiné květiny vzkvetly mezi mladou trávou lesního porostu. Den za dnem míjely a paní odcházela na lůžko s obavami, zda vysvobození přijde. Až jednoho rána ji překvapil na hrádku nezvyklý ruch. Brzy se dověděla proč. Hláska na skále dala poplašné znamení a brzy přiběhl i sám strážný, že zahlédl od Frýdlantu blížící se valný houf ozbrojenců. Hejtman ho vyslechl a vrátil ho na skalní pozorovatelnu. Kdyby hrozilo nebezpečí , ať rychle přijde se správou. Než posel se nevrátil. Nebylo také proč. Jistě to byla jen lovecká výprava frýdlantského pána, protože z cesty odbočila k Hejnicím.
To již strážný neviděl, jak pří vstupu do lesa seskočily první zbrojnoši z koní, jak se pozorně dívají do trávy a jak jedem z nich radostně utrhl červený květ bobu a podává jej svému pánu. Ten se spokojeně usmál, poručil zbrojnošům ať jdou dále, ať je vedou, že jsou na dobré cestě. A byli. Co chvíli se shýbli, aby utrhli nový rudý květ. Jejich ohnivý svit značil cestu k loupežnickému sídlu. Vyznačila ji nebohá paní, když z kapsy trousila nezvyklý pánův dar.
Tiše jako stíny jeli mstitelé ke skalnímu hnízdu. Tam byli bez obav a oddali se proto lenošnému spánku. Zatím frýdlantští, jak přijeli mezi skály, sesedli s koní a opěšalí pokračovali nehlučně v cestě, až se před nimi zjevila dřevěná stavení Skalního hradu.Bylo v něm ticho. Šíje mezi skalami byla volná a vybízela ke vstupu.
S připravenou zbraní vnikly zbrojnoši na nádvoří hrádku. Než lapkové poznali nebezpečí, bylo pozdě, do jednoho byli zjímáni . Jen jejich hejtman chyběl. Ten v poslední chvíli vyskočil oknem na skalní plošinu před stavením. Jaké bylo jeho překvapení, když tu viděl svou vězeňkyni v nádherném šatě. Pochopil, že ona zradila. Bleskurychle k ní přiskočil a vlekl jí k okraji skály. Než mohli osvoboditelé nešťastné přispět k záchraně, vrhl ji s kledbou do hloubky a sám skočil za ní.
Loupežný hrádek lehl popelem. Jen neznámou, která pomohla očistit kraj od zbojníků, frýdlantští v poctivosti pohřbili na hřbitově u kostela a z rozkazu pánova její hrob dlouho zdobili rudými květy bobů.

Z knihy Čerti na Ještědu od Fr. Patočky zkrátil a pro nás upravil Mýval

Oddílovník
BU BU BU!
Někteří nepíšete kroniku jen odkládáte to, co už dávno mělo spatřit světlo světa.
Fenomén jménem Maládka dluží výpravu do Galských hor z letoška, z r. 2004 zápis z Letního i Jarního tábora – konkrétně 9 skal a výprava lyže na Jizeru dále pak Pokladovku z letošních Jarňásků. Tak se pochlap – Piš a odevzdávej! Těšíme se na Tvé v pravdě hodnotné zápisy.
Další dlužníkem kronikovým je i Zoubek a Kristiánov z března roku 2004. Už se těšíme.
Nezapomínejte na platbu oddílových příspěvků na letoční rok 300,- Kč !!!

Psáno mezi hvězdami
Na minulé čtyřdenní výpravě/Višňovix/ se na mou ubohou hlavu snášelo nezvladatelné množství dotazů mířících ke hvězdám, souhvězdím, hvězdokupám apod. Jelikož jsem nemohl všechno hned zodpovědět a uspokojit vaši touhu po vědění, bude se v následujících Dopejscích vyskytovat seriálek o hvězdách. Než začneme popisovat jednotlivá souhvězdí, doporučuji vám přečíst si něco z řecké mytologie. /velice vhodná a čtivá je kniha Řecké báje a pověsti od ED. Petišky/
Nyní začneme něčím velice praktickým. Jak určíme na hvězdné obloze sever? Podle hvězdy severky. A jak ji najdeme? Odhalíme ji pomocí velkého vozu, který je na obloze nalezitelný téměř vždy. Nebo podle Cassiopey, stačí otevřít starý oddílový časopis TRAMPÍK, konkrétně č. 2/1992 – jarní výtisk, strana 15

Legenda o Royovi

Nahoře, daleko na severu žil na Bobří řece ve Sluneční zátoce uprostřed lesní divočiny zálesák Farell se svým malým synkem Royem.
V té době již vymírali Indiáni, kteří toužili po bílých skalpech, a Farell se tedy mohl klidně věnovat lovu, aniž se musil obávat rudých lidí. Žil s nimi v přátelství a v nedaleké indiánské osadě Silver Staru jej vždy rádi viděli, když přišel.
Malý Roy již neměl maminku, zemřela záhy po dostavění srubu. A přece měl památku po ní, která mu ji vždy připomněla v celé životnosti a kráse.
Byla to Píseň úplňku, kterou mu zpívávala za měsíčních večerů.
A tak vždycky, když se měsíc vrátil do kraje, sňal Farell se stěny starý indiánský nástroj, rozechvěl temnými údery střevové struny a zpíval malému Royovi píseň jeho maminky.
Ona ji znala od své matky, s kterou připutovala na Západ v těžkých vystěhovaleckých vozech. Tu píseň zpívali vystěhovalci pokaždé, když měsíc vcházel do úplňku.
A píseň byla tak krásná, že se při ní zachvívaly nejtajnější záhyby lidské duše. Tím spíše působila na Roye, když si jejím kouzelným nápěvem přivolal ...
... pokračování