PERSEUS PS

Liberec - Chrastava

Vyprávění o Royovi

"Nahoře, daleko na severu žil na Bobří řece ve Sluneční zátoce uprostřed lesní divočiny zálesák Farell se svým malým synkem Royem.
V té době již vymírali Indiáni, kteří toužili po bílých skalpech, a Farell se tedy mohl klidně věnovat lovu, aniž se musil obávat rudých lidí. Žil s nimi v přátelství a v nedaleké indiánské osadě Silver Staru jej vždy rádi viděli, když přišel.
Malý Roy již neměl maminku, zemřela záhy po dostavění srubu. A přece měl památku po ní, která mu ji vždy připomněla v celé životnosti a kráse.
Byla to Píseň úplňku, kterou mu zpívávala za měsíčních večerů.
A tak vždycky, když se měsíc vrátil do kraje, sňal Farell se stěny starý indiánský nástroj, rozechvěl temnými údery střevové struny a zpíval malému Royovi píseň jeho maminky.
Ona ji znala od své matky, s kterou připutovala na Západ v těžkých vystěhovaleckých vozech. Tu píseň zpívali vystěhovalci pokaždé, když měsíc vcházel do úplňku.
A píseň byla tak krásná, že se při ní zachvívaly nejtajnější záhyby lidské duše. Tím spíše působila na Roye, když si jejím kouzelným nápěvem přivolal představu své zemřelé maminky tak živě a jasně, jako by stála vedle něho.
Připomínal si její hovory, jež s ním vedla, viděl její modré oči i zlaté vlasy a připamatovával si slunné dny, kdy spolu vycházeli do luk na pestré kvítí.
Píseň úplňku činila Roye jemným a dobrým. Udržovala jeho něhu a dobrotu i v drsném prostředí, v němž žil.
Roy byl jedinou radostí svého otce. Připomínal mu celou svou podobou jeho ženu. Měl její oči, vlasy i ústa. Byl slunečním paprskem v jeho drsném zálesáckém žití.
Indiánské ženy z hor, když scházely dolů do údolí, naučily Roye poznávat kořeny k barvení a léčivé byliny. A jejich rudí muži při svém tahu krajem za lovem mnohý večer u táborového ohně vyprávěli mu příběhy ze života silných, statečných rudokožců z hor i ze širokých prérií.
Roy rostl a sílil. Byl ostrý a smělý. Jeho tělo bylo ohebné a tvrdé, plné šlach a svalů. V osmi letech dovedl líčit oka, splétat pasti a v desíti letech četl stopy zvěře jako rudoch. Odvaha mu zírala z očí. Nebylo věci, které by se bál. Chodil v noci přes močál, kam se pověrčivý Indián neodvážil ani za bílého dne. Byl vytrvalý. Vydržel celé hodiny mlčky číhat na zvěř, hladověl často den i noc. A jak dovedné byly jeho ruce!
Stahoval zvěř právě tak dobře jako jeho otec, a když mu bylo dvanáct let, zdokonalil několik otcových pastí. Jednoho dne při důkladném prolézáni srubu nalezl v podkroví třináct zrezivělých hřebů, zaražených do trámu a určených k zavěšováni koží. Roy si umínil, že na každý z těchto třinácti hřebů musí ulovit bobra, aby hřeby nebyly prázdné.
Lov bobrů není lehká práce. Vyžaduje veliké obezřelosti, námahy, vytrvalosti i chytrosti. Jak pomalu se plnily ty staré rezivé hřebíky! Konečně však přece jen bylo všech třináct hřebíků obsazeno ulovenými bobry a tehdy se Roy začal tajně považovat za dospělého muže, ač mu nebylo ještě ani čtrnáct let.
Již podzim před onou děsnou zimou, která vyhubila tři indiánské osady nahoře v horách, nasvědčoval tomu, že lze očekávat mrazy krutější než kdy jindy.
Urodila se spousta rudých jeřabin. Zvěř si vyhrabávala hluboké úkryty a dostávala neobvykle hustou srst. I lidé tušili příchod kruté zimy.
Jednoho dne před soumrakem přišel z hor dolů starý rudoch, sešlý stářím. Moudrost divočiny vryla se mu do vrásek ve tváři. Jeho vybledlý oblek nesl stopy mnoha zápasů. Indián přešel srub, mžikem nahlédl - aniž by se pootočil - do oken a pokračoval v chůzi směrem na Silver Star. Ze čtvrtiny cesty se však vrátil, požádal Farella o přístřeší a zůstal u nich po celou tu strašlivou zimu. To byla zima, v níž se Roy připravoval na čtrnácté jaro svého žiti.
Svištící šíp - tak se rudoch jmenoval - celé dlouhé zimní večery vyprávěl u krbu Royovi o svém rudém lidu a naučil jej mnohým dovednostem. Zatímco Roy robil luk z jilmu, hovořil s ním Svištící šíp o rudých chlapcích.
Když kdysi vyprávěl, jak byli zkoušeni různými úkoly, mohou-li se stát bojovníky, pravil Roy dychtivě:
"Přál bych si, Svištící šípe, podniknout některou z těch zkoušek. Rád bych věděl, zda dokáži to, co vaši rudí hoši."
Svištící šíp se zamyslil, přelétl zrakem Royovo svalnaté tělo a pohlédl na starého Farella, jenž s úsměvem přikývl hlavou.
Druhého dne začali se zkouškou.
Svištící šíp rozvrhl zkoušku na několik části.
Bobr Ráno vzal Roye, zavázal mu před srubem oči a zavedl jej hluboko do lesa. Procházel s nim les všemi směry a ustavičně je měnil. Když již byli oba dosti unaveni chůzí v kyprém sněhu, měl se Roy po paměti vrátit zpět do srubu. Vše záleželo na tom, má-li dostatečně vyvinutý smysl pro orientaci.
Nadarmo však nežil Roy od narození v divočině. Jak udivil Svištícího šípa, když se zavázanýma očima volil správně nejbližší směr k srubu!
"Jednu zkoušku máš odbytou. Tvé oči vidí i potmě, tvé tělo pracuje s nimi," pravil Svištící šíp. "Dnes však provedeme ještě jinou zkoušku, a ta bude velmi bolestná."
K večeru rozpálil v krbu železný hák, jehož se používalo k rozhrabování popela v krbu, a vyzval Roye:
"Nyní se svlékni, dotknu se tvých nahých zad rozžhaveným kovem."
Roy jistě nebyl zbabělec. Přece se však trochu otřásl, když viděl železo do běla rozpálené, i otce, vyhledávajícího starostlivě olej a plátno, ale vzmužil se a byl připraven na hroznou bolest.
"Obrať se zády ke krbu!" velel pak Svištící šíp.
Roy tak učinil a rudoch pomalu vyňal železo z ohně a kráčel k němu. To vše Roy jen slyšel. Krok za krokem plížil se k němu Svištící šíp, tak hrůzně zvolna.
Cosi stále nutilo Roye, aby odskočil dopředu a zachránil se v poslední vteřině před děsnou bolestí. A přece se nepohnul a překonal pud sebezáchovy, který mu našeptával zbabělost - útěk.
Snad ještě tři kroky zbývaly Svištícímu šípu. Již dva a jen jeden - Roy takřka již cítil žár rozpáleného kovu, a přece neuskočil.
Rty měl pevně sevřeny, stál rozkročen a pěsti měl zaťaty.
Tak očekával bolest.
A tu rudoch náhle přiskočil - ale žádný výkřik bolesti se neozval. Neboť v posledním zlomku vteřiny obrátil Svištící šíp železo dřevěnou rukojetí k Royovi a tou se ho dotkl.
"Stačí mi toto," zasmál se suše na překvapeného a zmateného Roye. "Viděl jsem, že ses nebál bolesti, o níž jsi byl přesvědčen, že se k tobě blíží. Nač tě zbytečně zraňovat ohněm, když účelu bylo dosaženo! Jsi udatný a bude z tebe muž. Necouvneš před nebezpečím."
Nazítří vyšli opět z lesa a Roy jmenoval, která zvířata zanechala četné stopy ve sněhu i jakého jsou stáří.
Chvílemi sestřeloval se stromů větve, šišky a bobule, na které mu Svištící šíp ukázal. Pokaždé se zdarem.
"Tvé oko je bystré jako oko muže, tvé rámě pevné a jisté a hlava plná zkušeností," pochválil ho Indián, když se vraceli. "Teď však ještě další."
Zavázal mu opět oči a vedl ho k převislé skále, visící několik metrů nad lesní roklí.
Tam znenadání vrazil prudce do Roye - nic netušícího - a hoch se zřítil ze skály do čerstvého sněhu, kde se po pás zabořil. Ale ani nejmenší výkřik úleku mu při pádu neunikl z hrdla.
"Roy si nezadá s rudým hochem," chválil ho Svištící šíp a Roye ta chvála těšila více než cokoliv jiného.
A ještě jedna zkouška přišla: tři dny a tři noci nesměl Roy promluvit.
V této lhůtě se starý Farell i rudoch často Roye na ledacos zeptali, ve snaze zmást ho a zlákat, aby promluvil. Avšak bezvýsledně. Roy se držel statečně a dovedl se výborně ovládat. Ani slovíčko nevyšlo přes jeho rty.
Každou z těch tří nocí zkoušky probouzel Svištící šíp Roye, a využívaje jeho rozespalosti, mluvil k němu a chtěl odpověď. Ale ani tehdy Roy nezapomněl na zkoušku a nepromluvil.
Po těchto třech dnech a nocích velikého mlčení Svištící šíp pravil:
"Je vidět, že nejsi povídavá squaw. Držíš jazyk za zuby a dovedeš se ovládat. Jsi dokonalý chlapec a jsi na nejlepší cestě stát se i dokonalým mužem. Také ostatní zkoušky mě o tom přesvědčily. Tvůj život bude řadou úspěchů. Dobrý duch ti dal mnohé vzácné dary. Važ si jich, šetři jich a užij jich k dobru."
Když do Sluneční zátoky přišlo jaro, to severské jaro, které sotva přes noc dovede přeměnit vše v ráj, se sluneční záplavou, zurčícími bystřinami a parami nad lesy a s křikem táhnoucích hus, odešel Svištící šíp níže do rozkvetlého kraje, aby tam zemřel.
Nemluvil sice o tom, ani otec s Royem si to neřekli, ale všichni tři to tušili a všichni tři dobře věděli, že je to jeho jaro poslední.
Na Bobří řece se probouzel život. Kusy ledu se s rachotem lámaly, kupily se na sebe a padaly v ledovou tříšť.
I v chatě zálesáků bylo veselo a živo. Roy připravoval pro otce i pro sebe lehčí oděv, nebo odhazovali s otcem sníh od srubu a hvízdali přitom nápěvy, jež otec kdysi slýchával ve vystěhovaleckých vozech.
Jaro pokračovalo přímo zázračně. Z lesů mizel sníh rychleji a rychleji. Řeka se pomalu čistila od ledu. Nepřehledné pastviny vysychaly, zazelenaly se první chomáčky trávy.
A Roy i jeho otec vítali návrat jara do svého krásného zapomenutého kraje s nesmírnou radostí.
Vždyť jim nadcházely dny nového žití, s dalekými výpravami, dny, v kterých se jejich zálesácké nitro chvělo a svíralo loveckou vášni a kdy prožívali nejskvostnější dobrodružství.
A přece v těch dnech, jejichž příchod oba tak toužebně očekávali, mělo je potkat něco, co se nedá vylíčit slovy a co zničilo jejich štěstí.
Kdysi v těch opojných jarních dnech vydal se Roy sám na výzkumy do kraje. Činíval tak již častokrát, když otec měl práci ve srubu. Nebylo v tom nic divného.
Otec znal Roye dobře. Snad ani nevěděl, kdy odešel. Ale když se Roy nevracel ani do krvavého západu slunce, znepokojil se otec a večer před východem dorůstajícího měsíce dorazil k indiánským chatrčím, zlomen zoufalstvím a nejistotou.
Ještě v noci vydali se rudí muži všemi směry, volali do dálek Royovo jméno, s planoucími smolnicemi prohledávali strže a pálili vysoké ohně na návrších, aby Roy nalezl správnou cestu ke srubu.
Jitro zastihlo otce pološíleného bolestí nad ztrátou Roye. Byl zhroucen a zničen.
Rudoši se vydali na několik dní cesty všemi směry do jiných osad, zda by tam dostali zprávy o chlapci. Všichni se však vraceli mlčenliví a zasmušilí.
Jejich ženy odešly do hor k zapomenutým omšelým totemům svých otců, aby tam prosily Manitoua o vrácení syna starému Farellovi. Vařily zázračné kořeni s bobří krví a vylévaly je za smutného zpěvu při západním větru do Bobří řeky.
Nic však to nepomohlo. Roye už nikdo nikdy nenašel. Později se povídalo na stanici Jezerní kutací společnosti, že daleko od Sluneční zátoky na dně kaňonu lovci nalezli ohlodané kosti nedorostlého člověka, a kdosi mínil, že to mohly být pozůstatky Roye Farella, skvostného chlapce od Bobří řeky.Tehdy posledně zpíval starý Farell svou Píseň úplňku, a to tak žalostně, že při ní dole v Silver Staru rudí mužové svírali pěsti a ženy si zacpávaly uši.
K ránu po probdělé noci spálil Farell svůj srub i s neprodanými zásobami kožešin a ubíral se ještě výše do hor.
Toho podivného jara byly noci velmi mrazivé a za jedné z nich nalezl Farell smrt na zmrzlé zemi.Indiáni ze Silver Staru nalezli jeho kosti, až když jaro přecházelo do léta a louka v okolí mrtvého muže byla poseta tisícerým kvítím.
Spálený srub v údolí již zarůstal trávou. Bobří řeka zde hučela tak jako jindy a bobři za tichých nocí vesele stavěli své vodní hráze. Ale indiánské ženy se dlouho bály chodit v ta místa. Tvrdily, že v noci, když měsíc stříbrným svitem ozáří kraj, Farellův stín obchází spálený srub, hledá svého ztraceného syna a zpívá mu Píseň úplňku."

...................................................................................................................
První třináctka Bobříků je tady
Druhá třináctka Bobříků je tady

Více se dozvíte v knihách Jaroslava Foglara:
• Hoši od Bobří řeky
• Strach nad Bobří řekou

Bobříci

... Bobři jsou hlodavci, kteří mají báječnou a velmi cennou jemnou kožešinu, proto je kanadští zálesáci lovili s velkou náruživostí na řekách a říčkách v okolí Velkých jezer, až je skoro vyhubili.

Bobříci jsou jejich odrůdou - u nás se dodnes vyskytují a říká se jim též ondatry neboli krysy pižmové.

Ale BOBŘÍCI, o kterých bude řeč v této rubrice, nejsou živí a nikoho nepokoušou. Jsou to zkoušky nejrůznějších vašich vlastností, schopností, znalostí a dovedností - a podle toho, jak se která zkouška komu z vás povede či nepovede, se pozná, jaký kdo je.
Zda schopný, statečný a dovedný, či strašpytel, lenoch, slaboch a nešika.

V knize Hoši od Bobří řeky ukládal tyto zkoušky - bobříky - chlapcům Rikitan ...
... pokračování